„Nemoc je signálem něčeho, co čeká na to, aby bylo uvedeno do pořádku skrze lásku.“ Bert Hellinger
Energii a hmotě. Ve starověké řečtině znamenalo psyché duši a soma tělo.
Naše emoce se váží k naší hmotné i duchovní podstatě.
Podle materialistického světového názoru je základem naší existence hmotné tělo. Východní svět názor vychází z toho, že jsme duchovní bytosti.
Podle Alberta Einsteina platí, že hmota = energie.
Jako duchovní bytosti si vytváříme vztah ke svému vnitřnímu světu a stáváme se pozorovatelem vnějšího světa. Od toho se odvíjí také hodnotový systém, který uznáváme.
Jako hmotné bytosti máme omezenou životnost, která se váže k tělu. Z tohoto důvodu zažíváme mnoho strachu.
Uvnitř nás žije naše duchovní “já”, kterým je naše duše a hmotným “já”, kterým je ego.
Máme tedy emoce těla a emoce duše.
Řídíme se rozumem a také instinktem. Využíváme levou a pravou hemisféru, která pracuje s vědomou myslí a podvědomím.
Vědomá mysl je propojená s hmotným tělem. Podporuje logické a racionální uvažování. Reaguje na podněty a vyhodnocuje je. Je neustále aktivní.
Tělo je řízeno základním instinktem, kterým je pud sebezáchovy.
Z pudu sebezáchovy vychází strach, hněv, smutek. Zatímco strach se váže k budoucnosti, smutek k minulosti. Hněv může být skrytý a nevědomý, jeho podnětem může být pocit vzdoru, křivdy, nespravedlnosti.
Strach i smutek, cítí i ostatní živočichové. Strach informuje o nebezpečí a tak pomáhá tělu přežít.
Mezi základní druhy strachu patří strach z chudoby, ze ztráty majetku, ze ztráty lásky, z opuštění, ze samoty, z odmítnutí, ze selhání, ztráty respektu, ze stáří, z nemoci a ze smrti. I když se to možná nezdá, tak každý z těchto základních strachů má existenční podtext.
S naší fyzickou podstatou je spojené naše hmotné “já”, naše ego, které žije ve strachu, touží po moci a ovládání druhých.
Přinášíme oběti, abychom dostali lásku, nebo uznání. Toužíme po tom, aby s námi byli lidé spokojení. Děláme spoustu věcí pro to, abychom byli přijímáni. Nejvíce nás totiž bolí lhostejnost, nezájem, odmítnutí.
Proto se obětujeme, podřizujeme, snažíme zavděčit, přesvědčit o svých názorech. Jedeme na výkon a usilujeme o dobré výsledky.
To vede k tomu, že přestáváme být sami sebou, ničíme sami sebe, spouštíme sebedestruktivní procesy a odvrátit je můžeme zase jedině láskou.
„Můžeme naplnit svůj život láskou, nebo strachem.“ Albert Einstein
Láska, touha a vášeň vychází z naší jedinečné energie.
Energii neumíme identifikovat, prostřednictvím smyslů, přesto ji každý cítí. Energie je neviditelná, ale má sílu dávat věci do pohybu.
Je to podobné, jako když pozorujete sílu větru. Vítr sám o sobě vidět není, ale všichni jsme viděli jeho moc dávat věci do pohybu. Tak podobně je to s naší duší. Není vidět, ale cítíme ji. Z duše vychází touha a ta má právě takovou moc jako vítr.
Všechno je podřízeno myšlence. Sami vytváříme vlastní realitu a svět, ve kterém žijeme.
Svojí touhou a vírou můžeme stvořit všechno. Co si přejeme z celého srdce, je záležitostí duše a to budeme mít příležitost získat.
Síla mysli vítězí nad hmotou. Proto mohou lidé chodit po uhlí a nespálit se. Jsme duchovní, nikoliv hmotné bytosti. Proto se máme v první řadě starat o svůj vnitřní svět, ne o úspěch, ne o věci, požitky, pohodlí, nepřipoutávat se k věcem okolního světa. Cím více jsme připoutáni ke hmotě, tím víc potřebujeme své jistoty a bezpečí.
Léčivá síla je v nás. Náš přirozený stav je zdraví.
Můžeme se navrátit do stavu klidu a rovnováhy, když se spojíme s tím, co vychází z našeho středu, začneme věřit svému vnitřnímu vedení, své intuici a pak vyhraje láska nad strachem.
Naše vnitřní – intuitivní vedení, vychází z našeho duchovního „já“. Naprosto přirozeně cítíme své tužby, přání, vize.
Přímo z hloubi sebe sama cítíme, po čem toužíme a jak by měl náš svět vypadat a naše intuitivní vedení nás k tomu dokáže dovést.
Kdybychom se napojili na své „vyšší já“, mohli bychom žít v klidu.
Nemoc je poselstvím duše. Vychází z nevědomé úrovně. Každá nemoc má svoji duchovní příčinu. Je to příležitost vyřešit si své vnitřní konflikty.
Nemoc symbolizuje oddělení nesoulad mezi duší a tělem. Ale může mít i jiný důvod, osudový. Přes nemoc, stejně jako přes ostatní ztráty, se učíme. Proto do našeho života přichází ztráty, nezdary, prohry, i nemoci. Mnoho lidí změní své postoje, když se dostane do krajní situace. Bolest, která nemoc. provází, může být zapotřebí.
Přijde k nám to, co patří duši. V dokonalém načasování přichází dokonalé lekce, abychom se poučili a vyrostli.
Nemoc, je na straně života, změny, proměny, narozdíl od smrti, která je jeho odvrácenou stranou a vrací nás tam, odkud pocházíme. Nemoc ve skutečnosti nestojí proti nám. Nepředstavuje cestu k zániku, ale proměně.
Svoji pozornost můžeme směřovat na nemoc, strach, trápení, nebo na zdraví, sílu vůle, naději. Můžeme jít směrem k méně, či více. K nemoci, či ke zdraví. K životu,….. a nebo ne.
V Hellingerových konstelacích se můžeme podívat, k čemu se onemocnění vztahuje.
Kam, nebo ke komu směřuje váš pohled, když potřebujete léčení. Kam se díváte? V nemoci, stejně jako při nezdaru, nebo jiném strádání, potřebujeme pochopit o co jde. Vždy jde o souhru. Když porozumíme, může to odejít.
Máme moc, která vychází přímo z našeho jádra. Svojí touhou a svobodnou vůlí ovlivňujeme události.
Proto lidé dokáží chodit po žhavém uhlí a nespálit se, nebo se uzdravovat. Léčivá síla je v nás. Když jí necháme působit, může nám být dobře.
Denně pozorujeme kolem sebe tolik zázraků, přitom se bojíme věřit vlastnímu instinktu, intuici, síle vůle.
Vždyť i to, že tu jsme, je hotový zázrak.
Tolik radostí a zážitků prožíváme díky svému fyzickému „já“ a to je dar.
Můžeme cítit vítr ve vlasech, plavat ve vodě, chodit po horách, cítit sníh pod nohama, vyhřívat se na slunci, sázet květiny, sbírat houby, poslouchat ptačí zpěv, posedět u táborového ohně, pozorovat západ slunce, milovat se a to je to, co tu máme.
Když uklidníme svoji mysl, jsme v tom. Jde o všechny krásné zážitky, které zažíváme během celého života. Každý den. O to jde.
Jen v některých chvílích, když jsme smutní, když máme strach, když jsme nešťastní, něco odmítáme, bojujeme, nepřijímáme, vzdorujeme, nesouhlasíme, litujeme,…nevidíme, to. Nechceme to vidět.
Přišli jsme na tento svět, abychom se učili, ne abychom dostali co chceme.
Až se jednoho dne se zatáhne opona, světla zhasnou, všechno utichne. Vlastně tudy jenom procházíme. Jednou přijdeme a jednou odejdeme, ale jde o to, co po nás zůstává.
Přijďte, těším se na vás :)