Naše prožívání probíhá ve více vrstvách současně. Zatímco na vědomé úrovni vnímáme určitým způsobem realitu,  na nevědomé úrovni probíhají neustále v našem nitru hluboké procesy. Právě na této úrovni mohou mít svůj původ zlozvyky, nespavost, závislosti, úzkosti, závažná onemocnění a tak dále.

V naší mysli působí celá řada programů. Některé jsou základní, jako je například “přežít”, vychází z pudu sebezáchovy, další jsou naše individuální, některé jsme získali zkušeností a v neposlední řadě i přenesené z našeho rodu.

Především z dětství si odnášíme celou řadu prožitků, které nás mohou ovlivňovat i celý život. Nejspíš si dokážete představit, jaké to je, vykročit do života s pocitem milovaného, nebo naopak přehlíženého, kritizovaného, či ponižovaného dítěte. Naše pocity s námi zůstávají.

Nedostatek lásky v dětství se může projevit v dospělosti vytvářením závislostních, nezdravých vztahů a kompenzováním „toho chybějícího“. Do vztahů pak vkládáme příliš mnoho úsilí, často se podřizujeme, obětujeme, můžeme pociťovat mnoho obav a nejistoty.

Vztahy zrcadlí, co nosíme v sobě. Když nás lidé ignorují, podezírají, odmítají, nerespektují, povyšují se, nebo jsou hrubí, vždy jde o nějakou projekci vnitřního stavu. Lidé se k nám chovají tak, jak jim sami dovolíme.

Výchova a vzpomínky nejsou to jediné, co nás ovlivňuje. Svoji roli zde hraje více faktorů, například dědičnost.

Epigenetika prokázala, že dědíme po předcích emoční prostředí. Z toho vyplývá, že není podstatné, zda své předky vůbec známe.

Představte si, že v každém rodě, se v minulosti něco odehrálo, co do rodiny zasáhlo a ovlivnilo ji. Tato událost může působit v rodinném systému stále, dokud není vyřešena a dokončena.

Podívejme se na příklad.

V historii rodu, dojde k oddělení mezi matkou a dcerou. Důvodem mohou být rodinné konflikty, násilí atd. V ženské linii se pak přenáší z prababičky na babičku a dále na dceru, vnučku nedostatek soucitu a pocit oddělenosti. Důsledkem může být neschopnost udržet dobré vztahy, osamělost, úzkosti, poruchy výživy, …

Zkusme si představit jiný příklad. V minulosti se dostal pradědeček do traumatické situace. Od té doby trpěl komplexem méněcennosti. Choval se hrubě k synovi a tak to šlo dále. V mužské linii se přenášelo z otců na syny hrubé chování, křik, tresty. Chybějící respekt byl kompenzován alkoholem.

Některé psychoterapeutické metody dokáží odhalit problém, který neseme uvnitř sebe, jaká je jeho příčina a význam, jako třeba Hellingerovy rodinné a systemické konstelace. Tato metoda je založená na poznávání sebe sama. Jejím účelem je posílení klienta. Správně provedená terapie přinese klientovi pocit úlevy. To je jejím pravidlem a posláním.

S úctou a láskou ke svým předkům

K našim předkům nás pojí silnější vazba, než si uvědomujeme. Z generace na generaci si předáváme zkušenosti, informace, pravidla, hodnoty, také různé vzorce chování i způsob prožívání.

Rodina jsou naše kořeny. Z nich jsme vzešli a z nich jsme živeni.

Pochopíme-li své předky, pochopíme sami sebe.

Kdo jsem, hodnotíme obvykle podle toho, co mám, co jsem dokázal, jak vypadám, koho obdivuji, s kým souzním, ke komu patřím, jaká je moje role ve společnosti. Ve skutečnosti je to ale jinak.

Když porozumíme tomu, jaký je náš původ a odkud přicházíme, pak najdeme svoji sebedůvěru, sebejistotu, ukotvení.

Celý život někam směřujeme a něco hledáme. Doufáme, že až se něco změní, pak budeme kompletní. Ve své podstatě jsme oddělení sami od své duchovní podstaty.

Přitahujeme to, co jsme.

Náš osobní vývoj je smyslem života. Zmoudření přichází vždy v určitém momentu. Pak nastává obrat.

Každý má svoji unikátní příležitost k učení, například přes nemoc, dítě, rodiče, partnera, chudobu, samotu, postižení, ztráty atd. Svojí vůlí a odhodláním můžeme ale všechno překonat.

Jsme vedeni k tomu, abychom se naučili žít v souladu s ostatními a v jednotě s celkem.

Na své pouti, dříve než se spojíme se zdrojem, všichni jednou nejdeme velký zázrak a pochopení.

„Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Není ani v druhých lidech. Je v nás.“ Eduard Tomáš