V životě se dostáváme stále do podobných situací.

Sami je vytváříme v úrovni nevědomé.

Strach uvnitř, strach venku. Zloba uvnitř, zloba venku. Zármutek uvnitř, zármutek venku. Bezmoc uvnitř, bude venku. Je-li oběť uvnitř, bude venku,… Lekce se zvětšuje, než ji poznáme.

SITUACE A LIDÉ VYTAHUJÍ NAŠE EMOCE, abychom je poznali, poučili se.

Vše v životě se děje symbolicky.

Můžeme si žít s pocitem sloužícího, třeba v práci, nebo v rodině.

Můžeme žít s pocitem bezmoci a být odkázáni na pomoc rodičů, partnera, stvořit finanční ztráty, nebo nemoci.

Můžeme žít s pocitem „žebráka“ – toho, kdo je odkázaný stále na milodary.

Pozorovatel, pozorování a pozorované je jedno.

Čím víc vnímáme své nitro, tím jemnější věci dokážeme zachytit.

Do našeho života se dostává „špatné“, protože potřebuje naši lásku, aby se obrátilo v dobré.

„Špatné“ je způsobené naší vlastní temnotou.

Život je proces učení skrze životní situace.

Zlobíme-li se na život, situace, události, lidi, činy, je naše pozorování povrchní, pokřivené, k naší škodě.

„Špatné“ cítíme proto, že jsme připoutáni ke svému fyzickému tělu, k egu. A toto pouto je velice silné.

Když ale víme kdo jsme, že nejsme jen toto hmotné tělo, rozpouštíme své ego, protože víme, že vše je Bůh.

Člověk je ve své podstatě duchovní bytost a život je duchovní proces.

Dobré je v nás. Dobré můžeme najít jen sami v sobě.

Můžeme se k tomu dostat, když se obrátíme k úctě k životu a necháme, ať se stane, co je třeba a přestaneme to soudit, vzdáme se odporu, nesouhlasu, zloby, protože tím nakonec ničíme jen sami sebe.

„Ve vás je království nebeské“, řekl Ježíš.

Éterický základ hmoty je světlo. Jsme čistým bytím a to je skutečnost, kterou máme v sobě.

Hledáme mír, ale není ve věcech, lidech, ani v naplnění našich tužeb. To všechno nám přináší jen chvilkovou radost. Mír je v našem duchovním Já, protože právě v něm je Bůh. Proto to, co hledáme, není k nalezení nikde jinde.

Usmívejme se na život do svého nitra, pak bude láska, soucit a moudrost probuzená v našich srdcích.