Problémy ve vztazích jsou projevem ega. Jejich živnou půdou je strach, obavy, nedůvěra, nejistota, nedocenění.

Ve své podstatě jde ale o něco mnohem hlubšího.

Do druhých lidí promítáme své představy, tj. svůj systém.

Když kritizujeme, dáváme průchod hněvu, odporu, nesouhlasu a tak se projevuje naše zraněné ego. Je to důsledek nepochopení druhého. Nevidíme ho, nevnímáme ho.

Když obviňujeme, přenášíme na druhé svůj vlastní pocit viny.

Vztahem můžeme kompenzovat to chybějící. Některé vztahy jsou jako záplata, jiné záchrana. Někdy nám poskytují jistoty, jindy se v nich stáváme obětí.

Také potřeba oběti má svůj důvod. Možná jsme takovou zkušenost potřebovali, možná jsme tím chtěli něco získat, možná jsme ji zdědili. Může se stát, že pokračujeme v tom, jak to chodí v rodině. Může to být věc výchovy a působení prostředí, kdy sami klidně přijmeme, že je správné něco strpět, vydržet, obětovat se a tak to má být.

Komu bylo ublíženo, vnímá svoji morální převahu. Poškozený, podvedený, ublížený, začne věřit, že má právo odsuzovat svého partnera a může si všechno k němu dovolit. Cítí se být lepší než ten druhý, ale není.

V páru se doplňujeme.

Vztahy plní svůj účel učení.

Zamilujeme se do svého protipólu, ale hledáme soulad. Co máme spolu stejné, není pro nás přitažlivé. Co jednomu chybí, druhému přebývá, spolu se vyvažujeme. To je polarita. Žádný není lepší ani horší.

Ve vztahu každý něco hledáme a to vychází z nevědomé úrovně.

Většinou hledáme, co nám chybělo v dětství, nebo pokračujeme v modelu, se kterým jsme už tenkrát zápasili. Usilujeme o to stejné, o co jsme usilovali jako malí, tj. o pozornost, respekt, lásku, důvěru, … Dostáváme novou příležitost, abychom poznali a zpracovali své bloky, komplexy a všechno, co nás nějakým způsobem omezuje, nebo trápí.

Proto můžeme své partnerské problémy vyřešit, teprve když si vyřešíme, co si neseme z dětství a rodinného systému, pochopíme a uctíme své rodiče a prarodiče. Přestaneme jim mít cokoliv za zlé, ale ani je nelitujeme.

V rodině působí podprahové předávání informací. Dítě je pokračovatelem rodu, přejímá, co se v něm odehrálo, jeho hodnoty, pravidla a to si bere s sebou. Podvědomě může prožívat vnitřní konflikty dobra a zla, viny a neviny, pachatele a oběti a tak dále. Všechno se jednou projeví, ať už ve vztazích, nebo na zdraví.

Když máme zpracované dětství, můžeme vytvořit dobře fungující vztah, protože ho založíme na úplně jiných základech – jako svobodný člověk, nezatížený minulostí. Vztahy tedy můžeme mít přátelské, kde je porozumění, úcta, podpora, respekt, sdílení, nebo naopak závislostní, protože nemáme něco vyřešeno a nejsme sami sebou.

Proto si vzájemně tolik ubližujeme.

Když se zamilujeme, v úrovni duše potřebujeme prožít to dobré i zlé.

Rozchody přichází, když oba potřebují jít dál, bez ohledu na to, jestli s tím na vědomé úrovni oba souhlasí. Právě se otevírá nová cesta. Může se nám to zdát zlé, ale po čase porozumíme, že to tak mělo být. Je to výhybka, abychom museli jít jiným směrem a tak to můžeme přijmout.

Na čem váš vztah stojí? Proč jste se potkali?

Všichni máme právo na harmonický vztah. Nejde o žádné kompromisy. Není potřeba si na někoho zvykat a něco vydržet. To je potřeba si uvědomit, dovolit si to přijmout a dopřát si to.

Řešení problémů ve vztahu najdeme v rovině vlastního jádra.

Z úrovně svého pravého “já”, se můžeme intuitivně napojit na prožívání partnera, najít porozumění a soulad

Díky různým metodám se můžeme podívat do sebe, vyrovnat se s dávnými prožitky zklamání, ublížení, odmítnutí a dostat se do mnohem větší rovnováhy. Můžeme potom o moc lépe chápat, co se odehrává v druhých.

„Na konci času zjistíme, že jsme to my sami – ti, na které jsme tak dlouho čekali.“ Mayské proroctví