Chtěla jsem mluvit o motivačních myšlenkách, které ke mě přichází.

Myslím na to, že lidé přichází na konstelace s nějakou vnitřní otázkou, která se týká někdy zdraví, jindy rodinných vztahů, smyslu života, chybějícího pocitu naplnění, nejistoty a tak dále.

Zdá se, že jsme si navykli oceňovat ty nepravé věci. Vzdalujeme se přírodnímu způsobu života a proto nám není dobře.

Čím dál víc cítím, že v životě vůbec nejde o to, čeho dosáhneme, ani o to, co podstatného vykonáme, ani zda naplníme své sny, tužby, ale jen o to čisté bytí, jen o každý jeden den, jen o každou drobnou věc, o každou drobnou radost, kterou prožijeme. Nic víc.

Jak krásně to vysvětluje film Nádherná zelená…. Vzdělaní myslí, že jsou lepší než nevzdělaní. Bohatí myslí, že jsou lepší než chudí. Lidé z města myslí, že jsou lepší než ti z venkova. Dospělí myslí, že jsou chytřejší než děti ….

Myslíte si, že kdybychom respektovali své odlišnosti a dali si rovnost, že bychom měli ještě nějaké problémy se vztahy? Nebo s vlastní sebehodnotou?

Také se často strachujeme. O zdraví, o zajištění, o druhé a to je naše vlastní peklo, které prožíváme a které si děláme sami. Možná, že by stačilo jen dávat nohu před nohu a pokračovat, kam cesta povede.

V konstelacích, ve chvílích nejtěžších, neříkáme, že všechno dobře dopadne, ale říkáme: „Ano, je to tak. Takové to je.“ Nebo „Takové to bylo.“ Dokonce můžeme říci: „Ano, to byla hrůza, bylo to strašné!“
A v nemoci říkáme: „Zůstanu jen tak dlouho, jak budu moci.“ Jen tak dlouho.

Přitakání věcem jak jsou, má obrovskou sílu.
Je nesmírně osvobozující!

A stejné je to s ostatními věcmi.
Budu mít jen to, co budu moci.

No řekněte sami, není to úlevné?