Muž a žena přichází do vztahu se svoji minulostí, zkušenostmi dobrými, špatnými. Co jsme prožili v dětství s rodiči i v předešlých vztazích nás velmi ovlivňuje.

Každý se něčeho bojíme, například být nevyslyšeni, odmítnuti, nerespektováni a naopak toužíme po tom, abychom se díky tomu druhému cítili výjimeční.

Toužíme žít svobodně, v lásce a bezpečí.

Do vztahu si neseme své: co chci a co nechci.

Jsou věci, po nichž touží on a jiné, po nichž touží ona.

Jsou věci, ve které doufá on a jiné, ve které doufá ona.

Jsou věci, které očekává on a jiné, které očekává ona.

Muž potřebuje úctu.

Žena potřebuje naslouchání, podporu.

Oba musí uznat svoji odlišnost a dát si rovnost.

Partnerský vztah musí být první a rodičovský druhý. Pak se děti mohou cítit dobře a bezpečně. Nemusí se přiklánět na stranu jednoho, snažit se zachraňovat druhého a jsou volné.

Co dětem způsobuje zátěž často na celý život je, když se musí rozhodnout na čí straně jsou. Vnitřně stojí při obou. Jsou z obou.

Není podstatné, jestli se jako rodiče shodujeme ve všech detailech výchovy jako spíš to, jestli upřednostníme souhru.

Mámy mohou mít výchovu spíš o pravidlech a tátové to mohou mít volnější, ale snad je lepší i proti svému přesvědčení ustoupit a být ve shodě.

Děti by měly vidět, že mají rodiče vztah živý. Respektují se, umí se přizpůsobit tomu, že ten druhý fakt něco nechce, nebo nemá rád a umí spolu vyjednávat.

Mohou přijít období, kdy není doma veselo.

Je důležité nezapomínat na to, co nás spojuje, když přijde chvíle, která nás rozděluje.

Na hlubší nevědomé úrovni se vytváří mezi mužem a ženou vnitřní pouto, které je trvalé, bez ohledu na to, jak vypadá ve vnějším světě. A toto pouto potřebuje být uznáno.

Žijeme především duchovní život skrze své fyzické tělo a to je to, o co tu kráčí.